Historie lázní

Lázně Karlova Studánka leží v nadmořské výšce 800 m n.m, na východním úpatí nejvyšší hory Moravy - Pradědu,                 v Moravskoslezském kraji. Ze tří stran jsou chráněny proti prudkým větrům tím, že jsou obklopeny horskými hřebeny.   Okolní lesy jsou převážně smrkové a ve vyšších oblastech mají charakter pralesa. Obcí protéká potok Bílá Opava.

Lázně byly založeny v roce 1785. Toto datum je spojeno s postavením prvního dřevěného lázeňského domu. Historie využití přírodních zdrojů je však mnohem starší.

Zdejší léčivé prameny byly místnímu obyvatelstvu známy již dříve, neboť upoutávaly pozornost svou chutí, vzhledem a snad i praktickým použitím v domácnosti k lepšímu kynutí těsta. Vody byly používány v lidovém lékařství dosud bez přesných indikací.

První archívní zmínka o zdejších pramenech je známa z roku 1554. Dozvídáme se z ní o soudním sporu mezi Pány z Vrbna   a městem Opavou, při kterém se řešilo neoprávněné svádění místních vod do nedaleké Suché Rudné (Suchý Zejf), kde měli Páni z Vrbna doly na zlato.

Stěžejním bodem v historii tohoto území je rok 1620, kdy po bitvě na Bílé hoře bylo protestantské bruntálské panství konfiskováno a císařem Ferdinandem II. předáno za dvě stě tisíc zlatých katolickému Řádu německých rytířů6, který vznikl   v Palestině v roce 1190. Velmistrem tohoto řádu byl v té době vratislavský biskup Karel von Österreich, bratr císaře Ferdinanda II.

Historii Karlovy Studánky ovlivnila také blízká osada, kterou založil v roce 1703 velmistr řádu Ludvík, a po němž byla pojmenována Ludvíkov. Byly zde vysoké pece na tavbu železa. Zde se také ubytovávali nemocní, kteří přicházeli ze vzdálených míst a kteří se chtěli léčit u blízkých lesních pramenů. Protože museli k pramenům docházet a zase se vracet (hin und wieder gehen), vznikl zkomolený název místa vývěru pramenů "Hinewieder". Začátkem druhé poloviny 18. století vstoupil "Hinewieder" do podvědomí hlavnělékařské i laické veřejnosti tím, že o něm bylo pojednání v knize doktora Heinricha Johanna Nep. Crantze, profesora vídeňské lékařské fakulty. V této knize autor popisoval přes pět set rozborů minerálních a léčivých vod na území Rakouské monarchie. Vyzdvihl zde především účinnost hinewiederského pramene a zároveň zde uvedl doporučení na jaké choroby se má voda užívat. Od této doby se datuje věhlas místních pramenů. Tehdejší velmistr Řádu německých rytířů Maxmilián II. dal v roce 1780 prameny upravit a v roce 1785 nechal postavit první dřevěnou lázeňskou budovu s dřevěnými vanami. V roce 1803 byl Hinewider přejmenován na Karlovu Studánku (Karlsbrunn)  na počest velmistra Řádu, arcivévody Karla Ludvíka. Zvláštností bylo ohřívání minerální vody, která sloužila ke koupelím.                

Do lázní se několikrát denně dovážela horká struska z nedalekých vysokých pecí a ta se vhazovala přímo do van. Později se struska vhazovala do velkých kádi, které byly umístěny v blízké boudě a kde se po ohřevu voda samospádem skrze dřevěné potrubí rozváděla do lázeňských domů. Koncem šedesátých let minulého století se toto ohřívání vody nahradilo ohřevem horkou parou.

Postupně se pro velký příliv nemocných začalo s výstavbou zděných budov (přelom 18. a 19. století) a také s budováním lázeňského parku. Zpočátku zde nemocní neměli žádné kulturní vyžití, což se mnohým nelíbilo a kdyby nebylo léčivých pramenů a nádherné přírody, tak by tento kraj dávno opustili. Později jim v lázeňském parku vyhrávala hudba.

Statistika uvádí, že v roce 1824 zde bylo na léčení sto šedesát osob a ve 40. letech devatenáctého století již čtyři sta osob. K dalšímu věhlasu přispěl také export minerální vody do okolních měst. K pitné kúře se také podávala syrovátka a žinčice (ohřívaná syrovátka z ovčího mléka). V době před první světovou válkou Řád německých rytířů dbal  o další výstavbu a vylepšení provozu lázní. Jezdila sem převážně německá klientela, která pocházela z vyšší společenské vrstvy. Ta dodávala zdejším lázním společenský lesk.

V době první světové války byl provoz omezen, domy obsadila převážně armáda. Ale již v roce 1920 stoupl stav nemocných na tisíc.

Záborem pohraničí v roce 1938 se dostala Karlova Studánka do Sudet.

Došlo k vyvlastnění řádového majetku. V období druhé světové války patřila Karlova Studánka NSDAP  Konradu Henlainovi. Byla zde polní nemocnice pro německé vojáky, krátce zde pobývalo opavské gestapo a trestný oddíl SS. Často sem dojížděl Hermann Göring, Heinrich Himmler a Hans Frank. Na území lázní se nacházely dva zajatecké tábory, kde byli vězněni důstojníci z Francie, Ruska a Anglie.

V období let 1948 až 1952 spadala obec Karlova Studánka pod působnost Místního národního výboru Suchá Rudná. Samostatnost se jí podařilo získat 1.1. 1953.

Od 1.5. 1957 byl schválen obci lázeňský statut.

Stávající Státní léčebné lázně byly založeny k 1. lednu 1991 Ministerstvem zdravotnictví České republiky.